prolog

14. srpna 2015 v 22:23 | Kate |  reason to be alive
Ahoj :) Konečně jsem tu s tou novou slibovanou povídkou - respektive prologem :) Původně měl být prolog jen kraťoučký a pokračování až v první kapitole, ale říkala jsem si, že když toho nebude moc, tak vás to třeba tak nenaláká nebo nezaujme, a nechtěla jsem aby to bylo nudné, tak jsem to nakonec spojila. Doufám, že se vám bude líbit, a také doufám, že vám nevadí to téma. Pokud ho ale nemáte rádi, tak nebojte, celá povídka se nebude týkat jenom toho:)
Tak přeji příjemné čtení a budu ráda za každý názor i radu :)

Stála na louce. Tak dlouho se k tomu odhodlávala. Tolikrát stála na kopcích, hleděla dolů a toužila skočit. Ale vždycky ještě na poslední chvíli spatřila naději, byť jen sebemenší.

Tentokrát byla připravená. Lehce si přikývla sama pro sebe a vydala se k okraji kopce. Dole byla spousta kamenů. Bála se. Často četla o lidech, kteří se chtěli zabít, že se nebáli. Že si byli jistí, že to tak bude lepší. Nejspíš to byla jen lež, pomyslela si. Každý se přece musí bát.

Ale strach ji nemůže zabránit v tom, co doopravdy chce. Tak moc si přála, aby celé noci neplakala, nebo aby alespoň neustále necítila bolest. Nikdo na světě ji nepotřeboval. Dokonce i rodičům byla ukradená.

Až skočím, pomyslela si, nikomu neukápne ani slza. Jen ztěžka potlačila ty své. Tak moc od života očekávala. A všechno se to tak moc pokazilo.

Zhluboka se nadechla a vykročila.

Už brzy bude všechno v pořádku.

Zbývaly tři kroky. Z pohledu dolů se jí zatočila hlava a tak raději zavřela oči a udělala další krok.

Zbýval poslední krok. Dlouho jen stála a zhluboka dýchala. Nutila se udělat ten poslední krok. Kéž by do ni mohl někdo strčit, napadlo ji.

Najednou za sebou uslyšela kroky. Zatnula pěsti, aby se neotočila a snažila se soustředit na tu jedinou věc, kvůli které sem dnes přišla.

,,Hej!" uslyšela za sebou. Automaticky se otočila a teprve poté si uvědomila, že to je špatně. Neměla se otočit. Měla skočit.

Za sebou uviděla pohledného černovlasého kluka, kterému vlasy trčely do všechny strany. Najednou měla pocit, že nejprve si musí poslechnout to, co ji řekne.

,,Nemáš v plánu skočit, že ne?" zasmál se a hlavou kývnul k příkopu.

V té chvíli se vrátila zpět nohama na zem. Otočila se a zavřela oči. Zvedla nohu a chystala se ji položit před sebe. Cítila pod ní prázdno.

Slyšela jak za ni kluk běží.

Skoč! Zaznělo ji v hlavě. Druhá noha na mokrém trávníku ji podjela a začala padat dolů do prázdna.

Konečně bude po všem.

Najednou něco pocítila. Otevřela oči, a čas jako by se zastavil. Visela nad obrovskou propastí, ale nepadala. Začala si uvědomovat doteky na svých rukou, které ji udržovaly nahoře.

Než se se stačila vzpamatovat, seděla zpátky na kopci v trávě a vedle ni se svalil ten neznámý kluk, celý zpocený.

,,Můžeš mi říct," oddechnul si, ,,co tě to proboha napadlo?"

Chvíli na něj jen koukala, neschopna slova. A potom si všechno začala znovu uvědomovat.

,,Byla jsem tak blízko," zašeptala a chytila do ruky trsy trávy, na které seděla.

,,Proč jsi to sakra zkazil?!" Tentokrát zakřičela a vztekle vytrhla trávu ze země a hodila ji po klukovi. Ten ji však konejšivě chytl za rameno a přisunul se k ní blíž.

,,Protože já tohle nepodporuju. Nepodporuju zcestné řešení hloupých teenagerských problémů," odpověděl.

,,Ty tomu nerozumíš," zakňučela, oči opět zalité slzami. ,,Nejde o to, že mi v obchodě vyprodali růžový lak na nehty, který byl zrovna ve slevě."

Kluk si neodpustil letmý úsměv.

To ji ještě víc popudilo. ,,Nerozumíš tomu," zopakovala. ,,Já nemám jediný důvod, pro který by stálo za to žít."

,,Tomu nevěřím," řekl na to on. ,,Teda, věřím tomu, že ty ho nevidíš. Ale vždycky se najde, klidně jen sebemenší důvod, proč žít."

Zakroutila hlavou. ,,Normální lidé si vždycky najdou klidně jen sebemenší důvod proč žít. Ale ne já."

,,Dobrá," pousmál se a rukou ji letmo pohladil po tváři. ,,Řekněme, že žádný důvod nemáš. Dej mi měsíc, a já ti k tomu důvod najdu. A jestli ne, pak si klidně jdi skočit."

Naklonil se k ní a prsty ji nadzvedl bradu tak, aby se mu podívala do očí. Popotáhla a podívala se do nich. Byly hnědé, nádherně jasně hnědé. Kromě té krásné a uklidňující barvy v nich ale spatřila i něco jiného. Upřímnost a naději.

A nejspíš právě to byl důvod, proč souhlasila.

,,Platí?" zeptal se s úsměvem.

Znovu popotáhla a pokusila se také o úsměv. ,,Platí."
 


Anketa

líbí se ti mé povídky?

ano
ne

Komentáře

1 L. L. | Web | 15. srpna 2015 v 8:42 | Reagovat

Krása. Krása. Krása.
moc krásně píšeš! :-) myslela jsem si, že to bude delší, než se zdá ale je to téměř hned přečtené! :-)))
těším se na další, těším se co spolu vše prožijí, a jak to půjde dál ♥
opravdu Ti to jde! klobouk dolů! :-)

2 petra-s-world petra-s-world | Web | 15. srpna 2015 v 10:38 | Reagovat

Nebudu to komentovat víc:)
Bylo to super
a ty víš že se mi tohle
líbí. Musíš v tom pokračovat
protože už potřebuju číst něco dalšího.
Moc mě to zaujalo;)

3 Wilhelminawill Wilhelminawill | Web | 15. srpna 2015 v 13:01 | Reagovat

To. Je. Prostě. Nádherný! :D Určitě se to bude krásně číst i dál! :)

4 Andey Andey | Web | 15. srpna 2015 v 16:27 | Reagovat

Moc se ti to povedlo. :) Zajímá mě, jak to bude pokračovat dal. :)

5 M' M' | Web | 16. srpna 2015 v 10:21 | Reagovat

Moc pekne pises :) s napetim cekam na pokracovani! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama